(Tento soubor textů zpracovala – tehdy ještě incipientní – badatelská sekce našeho spolku v r. 2011.)
Češi jsou možná posledním evropským národem, který vnímá historiografii z romantismu vzešlým, nacionalistickým prismatem: dějepis je pro Čechy pokračováním politiky, případně diplomacie, a – co je důležitější – jejím ideovým zdůvodněním a ospravedlněním. Při výkladu určité historické události je požadavek věcné přesnosti a neutrality podružný: hlavní je národní zájem, jemuž je historik povinen sloužit. Proto má veskrze podřadný dějepisec Palacký v Praze své náměstí a na něm gigantickou sochu: ve svých pracech záměrně a vědomě lhal, avšak činil tak ve prospěch svého národa.
Národní
dějepis je dávno mrtvým reliktem 19. století, většina Čechů se přesto domnívá, že právě tak je třeba dějiny vykládat, ba hůře, že odlišný výklad má stát právo postihovat a jiné než národu prospěšné názory trestat. Důsledky pro schopnost orientace průměrného Čecha v dějinách jeho vlastního národa jsou zničující: ti z nás, kteří absolvovali českou školu, mají kupř. vštípeno, že husitské války byly vedle náboženského též národním hnutím nebo že Dekret kutnohorský představoval první významné vítězství českého národa nad cizáky
, rozuměj Němci. Další nesmysly se vykládají o bitvě na Bílé hoře, o baroku (době temna
), o národním obrození a posléze o období samostatného státu a o 2. světové válce.
V tomto pojetí je dějepis permanentním zápasem, protože jedna a ta samá událost musí být logicky vykládána dějepisci různých národů jiným, navzájem neslučitelným způsobem, a nemůže existovat např. společný francouzsko-německý pohled na 1. světovou válku, protože tyto země bojovaly na různých stranách fronty.
Nevěříme v národnímu zájmu podřízenou historiografii a nehodláme se řídit tím, co je nám, v duchu těchto přežitků, vnucováno státními orgány, případně veřejným míněním. Naopak věříme ve svobodu myšlení a vědeckého bádání, a také ve svobodu své názory bez omezení ze strany státní moci šířit.
Historická sekce našeho sdružení shromáždila soubor textů, které se zabývají vztahy mezi Čechy a Němci a pokoušejí se uvádět nejčastěji traktované české mythy na pravou míru. Přirozeně, nikdo nemusí těmto textům věřit, každý má právo o nich pochybovat a polemisovat s nimi, ale je důležité, aby měl možnost se s nimi seznámit a směl je, uzná-li to za potřebné, i kritisovat anebo zcela odsoudit.